Výhra šílené částky peněz

Utíkala jsem s těžkým batohem na zádech, nevím, proč byl tak ohromně těžký a proč jsem ho musela mít na zádech, když mi ztěžoval rychlost běhání při soutěži, při závodu. Měla jsem v něm jídlo a pití, ale byl mnohem těžší, jako kdybych v něm měla kov. Už jsme byly skoro u konce, před cílem a já už pomyslela, že to nezvládnu, že to nestihneme doběhnout včas, že to snad už není ani možné, konkurence se blížila, tlouštík byl vedle nás. Měly jsme teď spadnout z cesty do vody a přeplavat jednu část. Hodila jsem batoh na břeh, musela jsem zachovat mobil a batoh suchý. Spadly jsem se sestrou do vody, vzala jsem si batoh zpět a pak jsme utíkaly po chodbě v nějaké budově. Na konci chodby byl cíl, tlouštík byl vedle mě, trochu jsem do něj strčila, on už byl fyzicky vyřízený, zavrávoral a my se sestrou běžely k cíli, byly jsme u cíle první. Řekla jsem sestře: „vyber si ten papír vlevo.“ Vybrala levý. V tom tlouštík nám na náš papír svítil baterkou, měl ještě papír vpravo. Ale vítr odhrnul náš levý papír, a co bylo na něm napsané z druhé strany papíru, sestra to hned našla, co měla najít a přečetla. Vyhrály jsme to, přišly jsme na to rychleji než tlouštík. Běžela sestra zpět a hledala v mobilu to, co bylo na tom papíru napsané. A v tom řekla, že pro výhru si budeme muset přijet, ale bude ta cesta k ní trvat rok. Zeptala jsem se: „cože?! Rok bude tam trvat cesta? Kde to je?“ A sestra řekla, a i já jsem viděla napsané, že to je v místech na Rotter Strase, Hansburg, ulice Londýnská. Nechápala jsem, co to je za adresu a proč cesta tam bude trvat rok. Ale řekla jsem si, i kdyby, ta výhra za to stojí.