Vyhoření mého auta

Byla jsem na parkovišti a v tom jsem slyšela, jak z nějakého auta jakoby vrže nebo jiskří něco. Podivný zvuk určitě to byl, že s autem není něco v pořádku. Dívala jsem se tedy dolů na podvozky, ze kterého auta to jde. No slyšela jsem to z mého červeného auta. V tom jsem si, ale všimla, že to nebude jen ta vada, že z něj dokonce kape nějaká kapalina ze spodu. Byly to ze začátku kapky krvavě rudé barvy, ale ne zase moc, jako by byla nějak ředěná,jako kdyby to byl nějaký červený olej nebo co. Jenže té krvavé barvy byla nakonec louže pod autem. Očividně nebylo s ním něco hodně v pořádku. Šla jsem dovnitř do budovy a říkám: „Něco teče z mého auta.“ A synovec se na to chtěl jít podívat. Ale i můj otec mu to zakázal: „Ne, nikde nechoď, co když to fakt vybuchne.“ A já měla ty stejné obavy, co když to auto vybuchne? Byla to hrozná představa, ale nakonec tedy jak jsem pochopila, reálná obava. Už jsme se oba báli o vybuchnutí auta. Dívali jsme se skrze okno, jak louže byla větší a větší. V tom jsme za chvíli zaslechli ránu. Šli jsme se podívat ven k tomu autu. A to auto opravdu vybouchlo. Měla jsem v zápětí po autu. Sklo bylo pryč, vše bylo ohořelé, černé. Už nehořelo, bylo celé černé ohořelé. Pomyslela jsem, si, ještě že v tom autě nikdo nespal. Ještě, že jsem spala kousek od něj. Ty jo unikla jsem smrti za pět minut dvanáct. A Pak říkám otci: „no, tak už mám jen jedno auto, to modré, bohužel budeme muset jezdit oba jen tím modrým. Tak problémy jsou s červeným už vyřešeny, stejně by šlo v létě do šrotu.