Podivný les

Měla jsem ještě čas a tak jsem se rozhodla jet někde autem. Po cestě jsem viděla odbočku z levé strany do lesa. Všimla jsem si jí hned, protože dřív tu nebyla. Nechápala jsem jak rychle tu zničehonic vznikla. Vypadala zvláštně. Naproti na hlavní silnici jelo auto, ze kterého vykřikl nějaký kluk: „Kinder auto!“ Dobíral si mě, protože mé auto muselo mít červenobílou barvu. Asi to byla narážka na mou barvu auta. Rozhodla jsem zajet do té uličky, odbočka co vedla dolesa byla ale tak strmá, že jsem musela auto zaparkovat tak jak to bylo ještě možné na jejím kopci. Šla jsem po té cestičce dolů a párkrát se ještě ohlížela zpět, jestli se to auto udrží vůbec na tak prudkém kopci i s ruční brzdou. Najednou asi nějaký Marek s Tomášem, co byli moji spolužáci, šli za mnou. Celou dobu mě pozorovali, také si navrchu zastavili auto, ze kterého na mě jeden z nich vykřikoval a posmíval se mému autu. Nerozuměla jsem tomu kam může vést ta cesta, kdo tam může chodit po téhle cestě? Čím blíže jsem se přibližovala k lesu, tím více jsem věděla, že v tom lese je naprosto hustá tma, jakoby tam vůbec neprosvítalo denní světlo. Jako kdyby nad tím lesem snad byla nějaká střecha, coby bránila proniknout světlu z vrchu a ze všech stran. Nebyly tam ani lampy nic, jen tma, člověk by bez baterky tam ani nevstupoval. Rozhodla jsem se, že dál nemá ani smysl jít. Viděla jsem jen stromy u cesty ale dál v lese jen černočernou tmu. Tak jsem jen tak stála a dívala se do té tmy a říkala si co je to za divné místo. Spolužáci šli kolem mě a podotkli: „Bojíš se jít dál?“ Ignorovala jsem je a jen se dívala vpřed do lesa do té nepřirozené tmy. V tom jsem v té tmě něco zahlédla. Vypadalo to jako světlejší stín, jakoby nějaká bytost tam jen tak stála. Pomyslela si, kdo to asi může být nebo spíš co to může být. Z její hlavy vystupovaly veliké rohy, jakoby to byl obří kozel co si stoupl na zadní. Nechápala jsem co to může být, ale hýbalo se to a tak jsem poznala, že je to živé. Rozhodla jsem se, ale okamžitě utéct, nevypadalo to vůbec dobře. Utíkala jsem nebo se snažila utíkat do kopce, vůbec to nešlo. Čím více jsem se blížila svému autu, tím mi přišlo, že byl kopec strmější, jakoby začínal být sám od sebe strmější a strmější. Nakonec jsem se dostala včas k autu. V tom jsem spatřila jak začali i ti kluci utíkat do kopce ke svému autu ve snaze utéct včas. Rychle jsem zařadila zpátečku a jela zpět.