Podivné domy na prodej

Někdo mi řekl, že mi dá výhodnou hypotéku, levnou, abych nemusela platit moc peněz. Šla jsem s otcem se podívat na jeden dům co byl na prodej, bylo to někde u lesa pod dálnicí. Šli jsme se podívat na pomyslnou terasu, celý dům byl betonový bez fasády, šedý, ošklivý beton. Nevypadalo to ani jako terasa, bylo to jen vyvýšené místo ve tvaru obdélníku s výhledem na les a dům naproti. Ten dům byl také bez fasády, ale byl z části dost porostlý mechem. Byla tu hnusná výška až se mi udělalo zle, šli jsme tedy dolů. Dole bylo dost prostoru pro parkování a byl tam velký most s několika sloupy a bylo tu tolik samoty a volného prostoru až to bylo děsivé a tolik zákoutí, příležitostí, kdy někoho tady můžete okrást nebo zabít. Když se bude třeba večer vracet z práce domů. Ten dům připomínal domy, které jsou v zemi jejichž střechu tvoří tráva, která je spojená se zemí, jako by ten dům chtěl vyrůst ze země, ale místo trávy tady je beton, který se ztratil v nějaké hloubce betonu, kde domu není viditelně jaksi konce. To ví jen ten uvnitř, kolik má doma místa ještě v temném zákoutí bez oken. Místo střechy tu byl beton a na tom hned silnice, tedy dálnice. Otec si stěžoval, že bychom pořád slyšely auta a neměly bychom klid, což byla docela ironie toho hrobového ticha, že mi skoro připadalo jako kdyby tu byla nějaká zvuková trhlina a bez lidí, neviděla jsem kromě nás ani živou nohu. Bylo to morbidně tiché a podivné místo až bylo spíše k zbláznění. Určitě bych zešílela, kdybych tu bydlela. Nekoupila bych si ho ani kdyby to byl ten nejlevnější dům na světě. Šli jsme pod mostem, kde by člověk mohl parkovat na hodně místech. Nebyly tu žádné lampy pouliční, nic. Necítili jste tady vůbec na této samotě pocit bezpečí. Nebylo poznat, zda někdo naproti v tom starém domě bydlí nebo je taky na prodej, viděla jsem za oknem jen hodně let starý radiátor. Nevím, jestli to někdo udržoval nebo to zůstalo osamocené, prázdné. Říkala jsem otci, že je i výhodná chalupa v nabídce. Chalupa normálně k bydlení. Šli jsme se na ni podívat, ale najednou jsem tu byla jen já a uvnitř byla nevím proč má babička, otcova matka. Nějaká žena, co vycházela z domu ven nás pobízela ať jdeme tedy já a otec ještě nějakým směrem k té chalupě, ale byla to ta cesta, ze které jsme právě vyšli, a to jsem odmítala jít zase k těm hrůzám u lesa. A ta paní: „ne pojďte, to je tady tímto směrem tudyma.“ Tak jsem tedy šla. Viděl jsem najednou tam na tom místě, kde jsem si říkala, že je hodně míst pro parkování, že tam i parkuje moc aut. Neodbila ani dlouhá doba, a to místo bylo skoro plné aut. Šla jsem ale už jinou uličkou, kde byly naopak pořád na sobě nalepené domky, celá ulička byla taková, působila až pohádkově divně. Malá ulička to tu byla.

Když jsem vstoupila do té chaloupky, očekávala jsem, že když vejdu do dalších místností, že se pak octnu v tom hrozném baráku a uvidím, že jsem tam, kde jsem byla.

 Byla to jedna chaloupka, ale zjistila jsem ke konci, že je to mnoho chaloupek v jedné, vedle sebe. Každá z nich měla jinou barvu fasády, tedy dřeva, byla dřevěná. A každá byla označena číslem popisným zvlášť, ale stejným číslem. Uvnitř bylo vše zachované po staru, jako kdyby majitel zemřel a vše se nechalo po něm tak jak to bylo. Bylo znát, že se to tu udržuje, že je povysávané, utřený prach všude, ale jaksi to tady bylo cítit starobou, starým nábytkem nebo jakousi zatuchlinou. To se mi nelíbilo. Byly tu staré postele, skříně, vše po staru. Jeden pokoj měl třeba dvě postele, pak jste šli do obyváku a pak do ložnice, kde bylo letiště a vlastně pak jste šli do další chaloupky přes chodbičku úzkou a schody malé, pár jich tu bylo. A pak jste viděli moc stísněné prostory a pak moc velké místnosti a nechápali jste, kde se tu v tak malinkaté chaloupce vzaly. A šli jste pořád dál a dál a já už čekala, kde bude konečná místnost chaloupky. Nevěděla jsem, že to bude těch několik chaloupek v jedné, proto se mi to tak zdálo pořád neuvěřitelně dlouhé, jak je možné, že jsou za těmito místnostmi ještě další místnosti, vždyť to přece není už normální! Kdo by tady chtěl bydlet? Tolik zbytečně se opakujících stejných místností se stejnými nábytky, jen jinak vetší místnost nebo jiná barva, jinak to bylo pořád dokola k zbláznění. Pomyslela jsem si, tady je tolik místností, tolik kuchyní, obýváků, pokojů, že by z této chaloupky mohlo být více bytů a více rodin, ale tím, jak je to propojené a že mají jen jeden hlavní vchod a musí projít tolika místnostmi, nikdo by tu takto ve více lidech bydlet nechtěl, neměl by nikdo žádné soukromí. Bylo by to na prd. Babička mě chtěla ukázat asi její balkón. Šly jsme kuchyňkou malinkatou, snad nejvíce stísněnější na světě. Ale balkónek byl také malinkatý, tak pro dvě židle akorát a více prostoru ne, jen si tak na těsno vypít kávu ani ne snad u stolu, ale na parapetě. Ale pohled z tohoto balkónu byl uklidňující, bylo to něco jiného než pohled z předešlého domu hrůzy. Bylo venku léto, v tamtom domě byl snad únor venku. 

Teď bylo léto, viděla jsem zeleň a krásnou modrou oblohu. Nádhera přírody, nádherný klid, tady jsem cítila klid i bezpečí. U předešlého domu bylo jen bláto a temný les s dálnicí. Navštívily jsme konečně poslední pokoj a vyšli zahradními dveřmi a v tom jsem najednou uviděla a pochopila a uvědomila si, že to byla jedna chaloupka v těch všech chaloupkách, bylo jich asi tak devět vedle sebe a každá měla číslo 40. Takže jsem jen viděla barvy a 40,40,40,40,40,40,40,40,40.

Asi tak možná devětkrát čtyřicet jsem viděla.

…Zvláštnost možná, že ve snu bylo nejspíš devět domů. A než se mi zdál tento sen, tak před ním jsem šla devátého navštívit babičku v jejím prozatimním novém domově….Možná proto tento sen. Ale proč 40, to nevím.