Létací hodinky a lidožrout

Zazvonili jsme se svým otcem u něčí branky u neznámého domu s velkou zahradou. Cizí paní nám přišla otevřít a uvítala nás jakoby věděla kdo jsme a jakoby nás znala. Vzala nás dovnitř, že nás u sebe ubytuje. Doprovázela nás chodbou, kde byly jedny dveře otevřené dokořán a v nich seděl uprostřed místnosti na židli v kazajce muž. Ta paní nám řekla: Toho se nebojte, je neškodný.

Ukázala nám náš pokoj, kde budeme spát. Je to hned pokoj vedle toho pána v kazajce. Všimla jsem si, že nemáme ke dveřím klíč abychom se mohli na noc zamknout.  Po chodbě šly kuchařky s obrovským kotlem na kolečkách a vezli ho někde ke konci chodby a jedna během toho vykřikla: Pro naše jediného jedlíka dejte více! 

Došlo mi, že vedle nás je v kazajce lidožrout.  V tom jsem si vzpomněla jak minule mě ten lidožrout, stejný muž, na jejich zahradě nejspíš chytl za nohu v době kdy jsem měla na sobě hodinky umožňující mi létat, tehdy díky těm hodinkám jsem mu uletěla. Vymanila jsem se z jeho rukou a uletěla ze zahrady.