Já v něčím gangu

Byla jsem někde v kadeřnictví, a jedna žena mi vytýkala: „vždyť se tě pokoušeli celou dobu jen zabít. Vždy to tak dělají, je to rituál, když má někdo narozeniny, tak, když stojí u toho okna u těch umyvadel, že si půjde dotyčný umýt hlavu, tak jak tam, tak stojí, tak ho oddělají a pak spadne do toho bazénu co je pod oknem. Jenže mě nikdo neoddělal. Jeli jsme potom autobusem. Stála jsem a měla jsem pocit, že teď je ten čass, kdy mě asi oddělají. Asi jsem nikdynezapadla do party a pořád se mě chtějí zbavit. V tom, jak jsem zaprotestovala, že na tom místě stát nebudu. Vysedli jsme pak z autobusu. A jeden z party mi říkal: „Ho bychom taky nezabili a tebe taky ne. Je to jen zkouška odvahy.“ A smál se tomu, že jak jsem mohla věřit něčemu takovému a že by to ještě provedli takhle. Šli jsme zase do toho kadeřnictví, jeden z gangu dělal kadeřníka nebo vlastnil kadeřnictví a někdo z nás tu pracoval. Někdo měl zase narozeniny. Nevím kolik nás bylo, ale byla jsem tu asi jako jediná mladší žena, zbytek byla ta starší žena, co mě zastrašovala, že mě chtějí zabít a ostatní byly jen muži, asi středního věku. Jeden z nich měl narozeniny. Už jsem to pochopila, že je to jen tradice, že si dělají vždy takto srandu. Oslavenec stál u toho francouzského okna. A v tom jeden cosi vykřikl asi, něco, co bylo v tradici. Ale oslavenec nějak zakopl, a jak držel v ruce fén, tak s tím fénem spadl do bazénu, padal ke dnu a elektrický proud jím probíjel. Byl to hrozný pohled, tohle nikdo nečekal, že se opravdu zabije, že zrovna bude držet ten fén v ruce a spadne s ním do bazénu. Měl ho zapnutý. Všichni jsme byli v šoku. V tom, jak jsme tam tak u bazénu stály a dívaly se na něj jak klesá ke dnu, jsem si všimla že držel v ruce i zbraň a v tom začal z ní několikrát směrem k nám střílet. Jak klesal ke dnu střílel po nás ještě! Kulky z bazénu ale letěly malým doletem, pomalu z bazénu k nám, vypadaly vodnatě, jako průhledné kouličky vody a dopadaly vedle holek co ležely u bazénu na ručníku. Kolem ostatních proletěly a spadly. Nikoho nezasáhly. Pak najednou jdeme, zbytek naší party jdeme po jeho smrti někde. V tom zničehonic jak kamsi jdeme začnu brečet. Byl to zvyk na naši partu, na to jak jsme si ze sebe dělali srandu a jak jsme se vlastně všichni měli rádi, jak jsme se nikdo z nás skutečně zabít nechtěli. Až teď mi došlo, že jsem tu byla ráda. Ale jeden už je mrtvý. Byl to jeden z černochů a jeden co šel se mnou po cestě byl také černoch, byl to asi jeho bratr. V tom jsem začala brečet kvůli jeho smrti. Tak moc jsem brečela. Napadlo mě. Co když peklo opravdu existuje? Co když vypadá takto? Co když se najednou octneš úplně sám bez přátel. Všichni kolem tebe najednou umřou a ty budeš tam sám na určitém místě navždy akorát. To bylo strašné pomyšlení. Připadala jsem si teď tak sama. Kolik lidí je na světě teď v tento čas kolem mě a i tak jsem tu teď sama, nikdo se mnou není, zůstala jsem sama. Ten jeho zřejmě bratr jen šel a nic neříkal. Chtěla jsem se podělit s ním o mou filozofii zřejmě, co když peklo existuje a vypadá podobně jako dnešní den. Že se člověk octne na jednom místě sám a bude tam tak celou věčnost. Připadala jsem si tak osamělá. V tom ostatní šli někde do budovy. Ale já nešla už s nimi. Ignoroval mě a nic se mnou nevykládal, šel prostě předemnou, tak že jsem byla jen pouhý vzduch. V tom jsem tedy řekla: „Tak čau.“ A šla jsem jiným směrem sama. V tom jsem si říkala, jak je to absurdní, vždyť jsem vždy byla sama a byla jsem zvyklá na samotu, nikdy mě netrápila myšlenka, být kvůli někomu z party smutná. A v tom, jak se stala ta smrt. Všechno se obrátilo na ruby. Najednou jsem cítila ten rozklad přátel. Ten úbytek toho, s kým se ještě směješ a bavíš a najednou není. Najednou jsi sám a najednou ti ta samota vadí, protože co jsi zažíval už není. Jsem zase na začátku, musím se naučit být sama. Možná už nikdy nenajdu někoho podobného, žádného parťáka, ale bohužel to je život, musím se naučit být bez někoho takového. Život jde dál. Šla jsem tedy sama cestou a přijímala, že budu možná už navždy bez někoho takového.