Hořící dům

Jeli jsme jako parta lidí na kole, někam strašně daleko. Cesta byla pustá, všude jen samé louky a tráva, žádné domy široko daleko, jsem neviděla jediný domek se zahradou, žádné lidi. Už mě to pomalu zabíjelo, ta samota a ta pustina, bez domků, bez architektury, bez lidí, jen pole a tráva. A to jsme snad jeli už několik hodin. Zastavili jsme se u nějakého domku, byla toto pouze přestávka, ještě jsme nebyli v cíli. A oni se tu rozhodli přespat. Už byla tma. A já se dívala po domě, hrůza, řekla jsem: "Tady já spát nebudu, jedu zpět domů. Teď jedu pryč. " No ale byla už hustá tma a navíc jsem měla popitý alkohol, uvědomila jsem si, že nemohu jet, co kdyby mi policajti dali dýchnout? Tak přijdu o řidičák. Tak jsem musela zůstat na místě. V tom si říkám: To už je ráno? Že vidím světlo? Připadalo mi, že už svítá. Ale nedávalo to smysl, před minutkou byla černočerná tma. a byl ještě teprve  večer. Šel tu nějaký kontrolor, musela jsem dělat, že jsem usnula v náruči nějakého chlapa tady, byla najednou zase černočerná tma, a všichni dělali, že spí. Spali. Nevím proč, nesměli jsme dát najevo, že jsme vzhůru  a že ještě se tady bavíme. Byli jsme venku přitom kdesi před chatkou, jako spíše chatrčí. Potom jsem nějak odešla pryč. Narazila jsem na nějakého chlapa, asi toho kontrolora. Vzpomněla jsem si proč jsem chtěla i utéct z tohoto místa, ten jeden kluk co byl s náma, tak týral prasata, prasata tady dvě nechával v jakési jámě a strašně v úzkém prostoru, pohazoval jim cosi na žraní a smál se jim.

Teď mi ten chlap cosi řekl a já se podívala na tu chatku, byla už celá v plamenech. Všichni kdo v ní spali, uhořeli, uhořelo i mé kolo, uhořelo všechno, byly to snad neuhasitelné plameny. Já neměla sílu už na nic. Pomyslela jsem si, jak se z tohoto místa prokletého dostanu? Kde vůbec jsem? Ten chlap pak pustil prasata na nějaké to pole, kde měli být ty mrtvoly té naší party a ten kluk, měli užírat toho kluka, a ten chlap se tomu smál jak si na něm jeho prasata pochutnávají. Já chtěla utéct pryč. Šla jsem pryč šla jsem daleko, a už bylo ráno, už jsem viděla civilizaci, nějaké paneláky, dost paneláků vedle sebe. Ale nevěděla jsem kde jsem. Volala mi na mobil má bývalá spolužačka a já jsem brečela  a prosila ji jestli by pro mě mohla přijet, mě zavézt domů, ale že nevím kde jsem. A ona se divila jaktože nejsem ve škole nebo v práci. Vše jsem jí vysvětlila a řekla ať počká, zazvonila jsem na nějakou paní a zeptala jsem se jí kde to jsem ať mi to poví, že jsem se ztratila. Řekla, že jsem v nějakém městě něco jako Rodná a ulice něco a u Lukáše, už jsem zapomněla co bylo před Lukášem. Číslo tohoto paneláku bylo 32. Mezitím mi to spolužačka típla, nebo jí došel kredit. Já zoufale si říkala, kdo mě odveze. Pak najednou tu došla celá naše parta. Nechápala jsem, kde se tu berou, vždyť uhořeli? A oni, že ne, že neuhořeli. A že chtějí také z tadyma pryč, se nechat odvézt. Když neuhořeli, proč nejedou na svých kolech? Nechápala jsem, najednou všichni potřebovali odvézt autem. Tak jsem se tedy snažila dovolat taxikářovi.